OBSAH

 

SATUREJKA ZAHRADNÍ                   
Hluchavkovité (pyskaté)

Satureja hortensis L.
Lamiaceae (Labiatae)

Jednoletá, řidčeji ozimá bylina, s rozvětveným kořenem, 10 až 35 cm vys., silně aromatická. Prýty jsou pýřité, s chlupy i vel. žlázkami, tmavozelené až fialově naběhlé. Lodyha odzdola často dřevnatí, z uzlin se hustě větví, takže prýty tvoří šir. kužel až ± zploštělou kouli. Listy jsou křižmostojné, s krátkým řapíkem a kopisťovitou až čárkovitou, celokrajnou čepelí. Květenství tvoří jednostranné koncové lichoklasy z oddálených 2 - 5květých lichopřeslenů. Květy jsou obojaké nebo jen samicí (na různých jedincích), souměrné, se srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý, do poloviny rozčleněný v kopinaté zuby, pýřitý, želený nebo fialový a koruna je dvoupyská, pýřitá, fialová, růžová nebo bílá. Tyčinky jsou dvoumocné, přední delší než zadní. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů, dokonale čtyřdílný. Plodem jsou 4 vejcovité, 1 - 1,5 mm dl., šedozelené až tmavohnědé a hladké tvrdky. VII - IX. V ČSSR se místy pěstuje na zahrádkách pro koření a v menším rozsahu v polních kulturách malých výměr na léčivou drogu nebo i jako medonosná rostlina. Druh roste ve Středomoří (ze Španělska přes Jugoslávii do Řecka a dále přes oblasti kolem Černého moře do Iránu); v Bulharsku a evropské části Turecka není však pův. Dosti hoj.; skalnaté svahy, suti a kamenná moře, jedna z hlav. složek vždyzelených macchií. Na mnoha místech v již. a ve střed. Evropě, v Před. Asii, v Indii, Kapsku a Sev. Americe jen zplaněle (pustá místa, okraje polí, náspy železnic a silnic). Po mnoho let se udržuje samovýsevem. Nejstarší kultury s. byly nejspíš v Itálii, ve střed. Evropě se pěstuje jako koření a léčivka od 9. stol.; rozšířila se hlav. z klášterních zahrad. Dnes se pěstuje v Evropě, kromě sev. oblastí, a v příhodných oblastech jiných světadílů především pro potravinářské účely. Na léčivou drogu nebo kořeni se sbírají a místy i pěstují i jiné druhy, zejména s. horská (S. montand) a s. klínolistá (S. cuneifolia), obě z pobřežních oblastí evropského Středomoří. - Drogou je nakvétající nať (Herba saturejae). Nesmí obsahovat, dol. zdřevnatělé části lodyh. Někdy, zejména u vzrostlých porostů v oblasti přírodního výskytu, se odřezávají jen bohatě olistěné nakvétající vršky natě. Droga si zachovává přirozenou barvu listů i květů, silně kořenně voní a má pálivou, ostrou, na pepř upomínající chuť. Na trhu drog pochází značná část zboží ze sběru z přírodních porostů (Středomoří), zbytek z pěstitelských ploch (např. z balkánských států). Hlav. účinnou složkou drogy je silice ( ± 1%) obsahující karvakrol, p-cymen, tymol, popřípadě pulegon jako charakteristické složky, určující typ i často původ silice. V hranicích druhu existuje zřejmě několik typů odlišných silici, které se liší v hlav. složkách silice. Složení silice ovlivňuje i nadmořská výška naleziště saturejky. V rostlinách s. dvoukvěté (S. biflora) rostoucí ve výšce ± 700 m n. m. se zjistila silice kafrového typu, ve výškách mezi 1 500 až 2 000 m silice citralového typu a nejvýše, kolem 2 500 m, pulegonového typu. Kromě silice obsahuje droga triterpenické kyseliny ursulovou a oleanolovou, flavonoidní glykosidy, hořčiny a třísloviny.

Složky silice působí antisepticky a upravují poruchy zažívání, potlačují nežádoucí kvasné pochody v zažívacím ústroji a zánětlivé procesy na sliznicích. Tříslovinami působí adstringentně. Droga se používá v lékařství i lidovém léčitelství samotná, v čajových směsích nebo v hromadně vyráběných léčivých přípravcích při akutních gastroenteritidách, provázených průjmy, při ztrátě chuti k jídlu a také proti zánětlivým chorobám hor. cest dýchacích. Z čerstvé natě především, ale i z drogy se destiluje silice s šir. použitím hlav. v potravinářství. Samotná drcená droga se podobně jako u nás známá majoránka používá také jako koření, zvláště do uzenářských výrobků a při přípravě mas.

Klasickým kořením je s. pro úpravu polévek a příloh z luštěnin, hlav. fazolí a bobů (odtud její německý název Bohnenkraut). Jako koření a léčivka je známa od starověku, její pěstování doporučoval franský král Karel I. Veliký (768-814), ve středověku se hoj. pěstovala v klášterních zahradách a později v selských zahrádkách. Její význam v lékařství i potravinářství je od těch dob trvalý. U nás se většinou pěstuje kultivar cv. Pikanta, povolený v r. 1981 pro potravinářské účely.


SEDMIKRÁSKA OBECNÁ (“CHUDOBKA”)                   
Hvězdnicovité (složnokvěté)

Bellis perennis L.
Asteraceae (Compositae)

Vytrvalá bylina, lysá nebo mrtnatá, 5 - 20 cm vys., s krátce plazivým, válcovitým a šikmým oddenkem. Roste v malých trsech. Listy jsou v přizemní růžici, s podlouhle obvejčitou až kopisťovitou, jednožilnou, vroubkovaně pilovitou, v ± šir. řapík náhle zúženou čepeli. Ze středu růžice vyrůstá pýřitý, ± přímý stvol, s úborem 10 - 30 mm v Ø. Zákrov je polokulovitý, dvouřadý, z bylinných, podlouhlých až kopinatých, tuhých a vpředu brvitých listenů. Lůžko je ± kuželovité, jamkaté, duté a bez plevek. Květy v paprsku jsou samicí, jazykovité (srostloplátečná koruna 4 - 11 mm dl.), bílé, na špičce často růžové nebo nachové, jedno- nebo dvouřadé a květy v terči, obojaké, kromě pestíku pětičetné, s trubkovitou, na okraji pětizubou korunou, s terčem 4 - 5 (10) mm v Ø. Tyčinky jsou souprašné. Semeník je u obou typů květů spodní, ze 2 plodolistů a jednopouzdrý. Plodem jsou obvejcovité, ± 1 mm dl., pýřité, ze stran smáčklo nažky, s okrajovými žilkami a bez chmýru. III. - IX. V ČSSR hoj.; trávníky, meze, příkopy, sušší louky, mýtiny, u cest, často v blízkosti sídlišť a s oblibou na hlinitých podkladech z nížiny do subalpínského stupně. Druh roste planě na většině území již., záp. a střed. Evropy, zhruba mezi 36° - 63° s. z. s., na sev. do Dánska, na vých. do Běloruska a na Krym. Zavlečené a zdomácněle v sev. Evropě, Sev. Americe a na Nov. Zélandě. Sedmikráska kvete brzo zjara, pak znovu na podzim a v zimě i při mrazech do -15°C bez přerušení, tedy skoro po celý rok, někdy i pod sněhem. Je velmi oblíbená a jako zcela nenáročná trvalka se pěstuje v zahradách, parcích i jinde pro ozdobu, především ve vyšlechtěných kultivarech s vel. úbory, v “plnokvětých” a jednobarevných formách. Okrasné kultivary s. se pěstují jako dvouleté rostliny. - Drogou jsou úbory (Plos bellidis), sbírané při rozkvětu a za suchého počasí se stopkou dl. do 1 cm. Sbírají se ručně, v zapojeném porostu i hřebeny, podobně jako heřmánek. Suché úbory se nerozpadávají a uchovávají si přirozenou barvu. Droga slabě medově voní a její chuť, ostrá a slabě svíravá, se někomu jeví jako nepříjemně dráždivá. Droga je dnes vzhledem k obtížnosti zajistit sběr na trhu drog téměř nedostupná, a proto se stále méně vyžaduje a používá. Sběr s. je vhodný pro školní mládež, pro sběrače - profesionály je ekonomicky málo přitažlivý. Účinné látky drogy jsou nedostatečně známé. Silice je obsažena jen ve stopách. Z apigeninových derivátů, častých v květech paprsku většiny složnokvětých rostlin, byl izolován kosmoziin. Z dalších metabolitů byly zjištěny saponiny, třísloviny, stopy hořčin (?), organické kyseliny zcela obecné, flavonoidy a sliz. Jejich chemická podrobnější charakteristika chybí.

Droga účinkuje především expektoračně a nespecificky protizánětlivě. K těmto základním vlastnostem připojilo lidové léčitelství ještě další. Droga se užívá i jako prostředek proti revmatismu, prostředek “krev čistící”, krev stavící a zabraňující tvorbě žlučových i ledvinových kamenů. Tyto další indikace nebyly farmakologicky ověřeny ani potvrzeny. Užívá se v nálevu, samotná nebo v čajových směsích pro zlepšeni vzhledu čajů. Nejčastěji se doporučuje k léčení chorob hor. cest dýchacích a k usnadnění odkašlávání (saponiny). Dále v rekonvalescenci po zápalu plic k celkovému zlepšeni stavu nemocného. Doporučuje se k léčení revmatických obtíží, k ulehčení menstruačních potíži, k vnitřní léčebné kúře proti trudovitosti kůže a nežitům (“krev čistící” účinky). K podobným účelům používá výtažek z čerstvých úborů s. i homeopatie. Zevně jako přísada do koupelí k odstranění rozmanitých kožních onemocnění, proti vředovitosti a k urychlení hojení ran a k jejich ochraně před zanícením. Lidové léčitelství doporučuje i obklady z napařené drogy na krevní podlitiny a namožené svaly.

Listy jarních rostlin sedmikrásky se upravuji jako salát, popřípadě se z nich dělá špenát nebo se přidávají do zeleninových jarních polévek. Droga se používá už od pozdního středověku. Dnes ztrácí postupně význam i v lidovém léčitelství a v lékařství je ji možno považovat za obsoletní.


SLÉZ LESNÍ                   
Slézovité

Malva sylvestris L.
Malvaceae

Dvouletá až vytrvalá bylina, 20 - 120 cm vys., s vřeteno vitým kořenem, ± lysá až chlupatá, s jednoduchými i chomáčkovitými chlupy a v pletivech se slizovými idioblasty. Lodyha je vystoupavá až přímá, s řídkou dření. Listy jsou střídavé, přizemni dl., lodyžní krátce řapíkaté, s okrouhle ledvinitou, srdčitou a dlanitoklanou čepelí s 5 (3 - 7) okrouhlými až vejčitě trojhrannými a nepravidelně vroubkovanými laloky. Květy jsou většinou po 2 - 6 (15) v úžlabí listů na odčlánkovaných stopkách (perikládium), obojaké, paprsčité, ± pětičetné, s volnými obaly. Pod kalichem je kalisek ze 3 volných, úzkých lístků. Kališní lístky jsou v dol. 2/3, srostlé a korunní nehetnaté, podlouhlé až obvejčité, vpředu hluboce vykrojené, bolavé až růžové a tmavěji žilkované. Tyčinky jsou četné, jednobratré; hor. část nitek je rozdvojená, každá s 1 prašným váčkem, dol. části srůstají v trubku. Semeník je svrchní, terčovitý, ze 6 - 12 plodolistů. Plod je kotoučovitý, poltivý, jednoplodolistové plůdky se oddělují od střed. sloupku. Dílčí plůdky jsou hnědé až černé, nepukavé, síťnatě dolíčkaté. VI. - IX. V ČSSR roztr. až dosti hoj.; pastviny, návsi, suché louky, rumiště, pustá místa, u cest a plotů v nížině až pahorkatině teplejších oblasti, častěji v českých zemích, na Slovensku hlav. na jihu. Areál druhu je evropsko-západoasijský, jedná se však většinou o druhotné rozšíření zdomácněním. Původ. snad jen na skalních stepích ve vých. Středomoří nebo spíše na pouštích záp. Asie, ačkoli i ve střed. Evropě druh vstupuje leckde do pův. společenstev. Zavlečené ve všech světadílech. I když se sbírá na drogu i planě rostoucí s. lesní a také s. přehlížený (M. neglecta), pro farmacii je důležitý především s. maurský (M. mauritiana; syn. M sylvestris subsp. mauritanica) rostoucí planě ze Středomoří do subtrop. Asie. Jeho rostliny mají v úžlabí listů až 15 květů, laloky čepelí jsou zubaté, korunní lístky temně červeně fialové, s ještě tmavšími žilkami. Pěstuje se jako léčivka v Evropě již několik stol. a ojediněle zplaňuje. Místy se pěstuje na zahrádkách jako okrasná a zároveň léčivá a medonosná rostlina. Pro produkci drogy byl u nás vyšlechtěn kultivar cv. Krajový. - Drogou jsou listy (Folium malvae) nebo květy (Flos malvae). Sbírají se jen z pěstovaných rostlin. Pěstitelské plochy jsou převážně malé, protože sběr je ruční a časově náročný. Listy se sbírají i s řapíky a vybírají se jen nepoškozené, nenapadené rzí slézovou (Puccinia malvacearum). Květy se postupně, tak jak nakvétají, sbírají i s kalichy a volně se ukládají do sběrových košů. Při sběru pozor na včely a čmeláky! Přednost mají plnokvěté kultivary, které byly postupně vyšlechtěny. Sušení obou drog je pomalé, vzhledem k vyš. obsahu slizu. Drogy si zachovávají přirozenou barvu (květy spíše tmavnou), jsou bez pachu a mdle slizovitě chutnají. Větší střediska pěstování s. maurského jsou v západoevropských státech (NSR, Belgie, Nizozemí a Francie). Hlav. účinnou složkou obou drog je sliz, kterého listy obsahují kolem 10% a květy do 20%. Stavebními látkami slizu jsou galaktóza, ramnóza a arabinóza. Kromě slizu obsahuje listová droga třísloviny, v květní droze jsou antokyanová barviva (např. malvin).

V lékařství i v lidovém léčitelství se obě drogy hoj. využívají, buď samotné ve studenovodném výluhu, nebo v čajových směsích, dále jako účinná složka sirupů, popřípadě hromadně vyráběných léčivých přípravků. Mají podobné nebo stejné využití jako drogy z proskurníku. Doporučují se při žaludečních a střevních katarech k upravení peristaltiky, k lepšímu odkašláváni při zánětech hor. cest dýchacích a průduškových katarech (jsou součástí rozmanitých prsních čajů) a zevně se uplatňují jako účinná složka změkčujících obkladů na zastaralé otoky i v kloktadlech, která podporují hojení zanícené sliznice v ústní dutině. Doporučují se z nich také obklady na nežity, aby rychleji dozrály.

Slézy jsou od starověku součástí materia medica. Franský král Karel I. Veliký doporučoval pěstování této významné skupiny léčivých rostlin a bylináře z počátku novověku je rovněž oceňovaly. Dodnes jsou drogy s. v popředí zájmu lékařství i lidového léčitelství.


SLÉZ PŘEHLÍŽENÝ                  

Malva neglecta

Jednoletá až vytrvalá, 10 až 100 cm dlouhá bylina. Lodyha poléhavá až vystoupavá, od báze větvená, chlupatá. Listy dlouze řapíkaté, chlupaté, ledvinovité, 3 až 5laločné, horní listy max. do 2/3 dlanitě zařezávané. Květy vyrůstají ve svazečcích v úžlabí listů, korunní lístky růžové až bílé, nejméně 2x delší nežli kalich. Kvete v VI až X. Obyčejně roste blízko stájí, kompostových skládek, u obydlí, ale i na volných plochách. Vláknitý kořen je mírně nasládlé chuti. Z něho vyrůstá lodyha 30 až 60 cm vysoká, s laločnatými, kruhovými listy na dlouhých stopkách. Květy na poměrně dlouhých stopkách jsou kalichovité, bledě růžové. Z nich se potom vyvinou nazelenalé plody diskovitého tvaru. Sléz lesní (Malva silvestris) má výšku až 150 cm, listy jsou troj- až sedmilaločné, trávově zelené barvy. Podpažní květy jsou bledě růžové. Jsou taktéž léčivé, nedají se však porovnat se slézem přehlíženým, jenž svými léčebnými účinky předčí všechny druhy slézovitých, mezi něž patří proskurník lékařský a proskurník topolovka. Od května do října sbíráme lodyhy, listy i květy. Kořeny se používají při černém kašli. Obsahuje zejména sliz (v listech a květech), vitamín C, karoten, antokyanová barviva (v květech), třísloviny (v listech), organické kyseliny, v semenech množství oleje. Sbírá se květ, list nebo kvetoucí nať. List se sbírá v červnu před rozkvětem, květ a nať v červenci a srpnu. List nesmí být napaden rzí slézovou (pozná se podle oranžovočervených až hnědých skvrn). Užívá se při žaludečních či dvanácterníkových vředech, jako kloktadlo při zánětu dutiny ústní či při kašli, ve formě koupele se osvědčil při ekzémech (zejména atopickém), neboť tlumí zánětlivost a svědění. Připravuje se ve formě nálevu nebo macerátu. Pasta připravená z práškovaného slézu smíchaného v trošce vody odstraňuje kruhy pod očima.


SPORÝŠ LÉKAŘSKÝ                  
Sporýšovité

Verbena officinalis
Verbenaceae

Sporýš lékařský je otužilá trvalka s tuhými a drsnými listy a mnoha drobnými narůžovělými květy, uspořádanými v klasech. Roste a kvete v jakékoliv půdě, snese zastínění i sluneční úpal. Pěstování ze semen je zdlouhavé, lepší je zakoupit rovnou sazenice. Droga obsahuje látky: flavonoidy, iridoidy (0.2-0.5 %), deriváty kyseliny kávové.

Používá se nať. Zevně při poškození sliznice ústní dutiny a hltanu (kloktání a výplachy). Obklady pomáhají při: abscesech, píštělích, zánětech vlasových kořínků, hnisání, hnisavých zánětech nehtových lůžek, zánětech prsních žláz, furunklech, kousnutí klíštětem, infekčních otocích lymfatických žláz, pásovém oparu. Vnitřně při onemocnění dýchacího ústrojí - nachlazení, astmatu a černém kašli. Lidově se používá při bolestech, křečích, vyčerpání, nervových onemocněních, zažívacích potížích, nedostatečné činnosti jater a žlučového měchýře, špatné činnosti ledvin a chorobách močového ústrojí, při nepravidelné menstruaci, potížích v přechodu (menopauze), revmatických nemocích, dně a jiných metabolických problémech. Zvyšuje vylučování mateřského mléka. Posílení nervového systému - pocit úzkosti, deprese, strach, nespavost, podráždění, bolesti hlavy, všeobecná přecitlivělost, slabost. Napomáhá odolávat stresům, bázni a posedlosti. Je velmi vhodná pro lidi, kteří přecházejí z komerčních sedativ k homeopatické léčbě. Působí příznivě na činnost jater a celého zažívacího traktu - trávicí potíže, žaludeční vředy, zánět tlustého střeva, pálení žáhy, cirhóza, žloutenka, vleklá virová onemocnění jater a myalgická encefalomytida. Sporýš podporuje potivost - infekční horečky, úpal. Po dlouhodobých horečkách podporuje regeneraci organismu. Příznivě působí na ženské orgány - předmenstruační migrény, menstruační bolesti. Lehce ovlivňuje činnost dělohy. Antismasmodikum - křečové potíže, astma, černý kašel. Omezuje kazivost zubů a příznivě působí na dásně - ústní voda. Také se uplatní při obličejové neuralgii, bolestech v krku, zánětech mandlí. Zpevňuje zrakový nerv, odstraňuje neostrost vidění, je součástí očních kapek.


SRDEČNÍK OBECNÝ                   
Hluchavkovité (pyskaté)

Vytrvalá bylina, 40 - 120 cm vys., s krátkým vodorovným oddenkem. Lodyha je ztuha přímá, bohatě větvená, čtyřhranná, rýhovaná, dutá, často červenofialová, přitiskle nebo odstále chlupatá až huňatá nebo olysalá. Listy jsou křižmostojné, řapíkaté, dol. s čepeli šiř. vejčitou, srdčitou, dlanitě 5 - 7 klanou až -dílnou, hor. s užší, staženou, 3klanou až -dílnou, se zubatými cípy. Řapíky jsou chlupaté a čepele vespod s vyniklou žilnatinou. Květenství tvoří přetrhovaný lichoklas z vel. lichopřeslenů (po 10 - 20 květech) v úžlabí střed. a hor. listů. Květy jsou přisedlé, obojaké, souměrné, se srostlými obaly. Kalich je trubkovitě nálevkovitý, rozeklaný v 5 osinatých, na obvod vyhnutých zubů a koruna pyskatá, světle růžová, zřídka bílá, s hor. pyskem bělohunatým, dol. kratším a s hnědočerveně skvrnitými laloky. Tyčinky jsou dvoumocné, vnější delší než vnitřní, s rozpřaženými prašnými váčky. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů, záhy se zaškrcující ve 4 části, při spodině se žláznatým nektarovým prstencem. Plodem jsou 4 hranolovité, na vrcholu srstnaté, lesklé a světle hnědé tvrdky odpadávající s kalichem. VI. - IX. V ČSSR dosti hoj.; pastviny, návsi, rumiště, skládky, pustá místa, u plotů a cest z nížiny do pahorkatiny teplejších oblastí. Místy se pěstuje jako medonosná rostlina a zplaňuje. Druh roste na většině území Evropy a záp. Asie, kromě krajního sev. a jihu, pův. nejspíš jen v západoasijské části areálu, k hor. Obu; v Evropě pravděpodobně jen zdomácnělý. K rozšíření s. přispělo značně jeho dřívější ± hoj. pěstování jako léčivky. Ve střed. Evropě v řadě oblasti chybí. Zavlečené roste v Sev. Americe. Druh dosti proměnlivý, zejména hustotou a charakterem odění (nejnápadněji na lodyhách a řapících), velikosti a tvarem listů. Počínaje střed, a sev. Evropou převládají směrem k vých. místy rostliny s odstálým oděním, hlav. na lodyhách, s čepelemi do 2/3 členěnými a s většími květy (kalich 4,5 - 8 mm dl.), jež tvoři vedle vlastni subsp. cardiaca další poddruh subsp. villosus. Obě subsp. se sbírají na drogu. - Drogou je kvetoucí, bohatě olistěná nať (Herba leonuri cardiacae) bez dol. části tlustých a zčásti zdřevnatělých lodyh. Droga je šedozelená, s růžově fialovými květy a nemá obsahovat plody (proto se sbírá nepřekvetlá). Pach drogy se dá charakterizovat jako aromatický (pro někoho méně příjemný), chuť má hořkou, zanechávající na jazyku stahující pocit. Většina drogy pochází ze sběru, menší část z malých pěstitelských ploch. Největší objem drogy se vyprodukuje a spotřebuje v SSSR. Obsahuje látky zatím málo známé, které jsou podobné strukturou (a tudíž i účinkem) kardioaktivnim glykosidům, dále diterpenické hořčiny, volnou triterpenickou kyselinu ursolovou, stopy oleanolové kys. a stopové množství blíže neprozkoumané silice. V droze je dále malé množství alkaloidní báze (0,05%), tzv. leonukardin, který je identický se stachydrinem, známým např. z drogy řebříčku. Z natě s. sibiřského (L sibiricus), která se používá jako droga hlav. ve vých. Asii, izolovali Japonci alkaloidy leonurin a leonurinin.

Droga má kardioaktivní a diuretické účinky, působí také hypotenzívně a sedativně. Doporučuje se v nálevu nebo ve studenovodném výluhu, zejména při tzv. ”stařeckém srdci”. Prokazatelně mírně a dlouhodobě zlepšuje frekvenci srdečního svalu. Někteří lékaři dávají při těchto indikacích přednost srdečníku před kozlíkem. Dále se hodnotí diuretický účinek drogy a dobré výsledky při léčení prostatických potíží. Po podávání nálevu ze srdečníkové drogy bylo také prokázáno snížení krevního tlaku. V lidovém léčitelství se používá obdobně, navíc se doporučuje proti klimakterickým potížím a při nervové podrážděnosti nebo naopak skleslosti.

Nejstarší údaje o s. jako léčivce‘jsou až ze středověku. Již tehdy se používal k léčení chorob pocházejících od ”slabosti srdce” a proti návalům krve do hlavy. Také pro odstraňování otoků (diuretické účinky) a k úpravě pokaženého zažíváni. V současném lékařství využívají účinky drogy hlav. v SSSR, kde je s. oficinální. Další možnosti k využíváni drogy nebo z ni izolovaného souboru účinných látek se ukazuji v gerontologii.


SVĚTLÍK LÉKAŘSKÝ                   
Krtičníkovité

Euphrasia officinalis L. s.
Scrophulariaceae

Jednoletá bylina, polocizopasná, 5 - 45 cm vys. Lodyha je přímá nebo vystoupavá, jednoduchá nebo větvená, lysá nebo kadeřavě pýřitá, v uzlinách žláznatě chlupatá. Listy jsou křižmostojné, ± přisedlé, s podlouhlými až ± okrouhlými, lysými, štětinkatými nebo ± žláznatými, zubatými čepelemi. Květenství tvoři vrcholové klasovité hrozny v paždí střídavých listenů. Květy jsou obojaké, souměrné a se srostlými obaly. Kalich je zvonkovitý, čtyřzubý a koruna dvoupyská, s nálevkovitou trubkou, bílá až světle nachová, na dol. pysku tmavofialově proužkovaná a v ústí se žlutými skvrnami. Tyčinky jsou dvoumocné. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů a dvoupouzdrý. Plodem je pouzdrosečná tobolka pukající dvěma nestejnými chlopněmi. Semena jsou droboučká, velmi četná, podélně zřásněná. Sbírají se všechny druhy sekce Euphrasia, jež rostou na sev. polokouli (hlav. Evropa, Sibiř a Himálaj). V. - X. V ČSSR roste na 15 druhů, s řadou poddruhů a kříženců. Jsou značně proměnlivé a jejich taxonomie je obtížná. Pro sběr jsou vhodné druhy rozšířené hoj. až dosti hoj., zejména v nižších polohách. Světlíky jako polocizopasníci jsou sice rostliny ± zelené, někdy až fialově naběhlé, ale přísavkami na postranních kořenech se přisávají v zemi ke kořenům sousedních rostlin (hlav. trávy a šáchorovité) a sají z nich minerální látky rozpuštěné a nasávané vodivými pletivy z půdy. U mnohých druhů byl zjištěn tzv. sezónní dimorfismus, tj. dvojí typ rostlin: letní (V. - VI.), chudě větvené až s jednoduchými lodyhami a s prodlouženými články, a podzimní (IX. - X.), bohatě rozvětvené a s krátkými lodyžními články. Tato ”plemena” jsou zejména u lučních druhů (letní rostliny kvetou před senosečí). Jméno E. officinalis je založeno na nesourodém dokladovém herbářovém materiálu, proto byl jako nomenklatorický typ pro rod Euphrasia dodatečnou typizací vybrán druh E. rostkoviana. Protože na sběr drogy jsou vhodné všechny druhy uvedené sekce rodu, je použiti nejstaršího jména úhrnného taxonu pro praxi přijatelné. - Drogou je kvetoucí nať (Herba euphrasiae). Bohatě olistěné kvetoucí lodyhy bez dol. bezlisté části se odřezávají nožem. V dobře zapojeném porostu lze sebrat za 1 hod. až 2 kg kvetoucí natě. Droga si i po usušení zachovává přirozenou barvu listů a květů, je bez pachu (slabě kořenný pach čerstvých rostlin ztrácí), chutná nahořkle a mírně slaně. Je to výlučně sběrová droga. Obsahové látky nejsou dokonale známé. Z drogy byl izolován glykosid aukubin, který je známý i jako účinná obsahová látka jitrocele. Jeho aglykon je antibioticky účinný, což osvětluje antibakteriální působeni světlíku a jeho hojivé účinky. Vedle aukubinu obsahuje droga málo známé hořčiny a třísloviny, stopové množství silice a údajně i vitamíny A a C.

V lékařství se s. používá jen výjimečně, v lidovém léčitelství je však droga značně ceněná. Doporučuje se v nálevu k zevnímu použití, a to na koupele, výplachy nebo obklady při zánětech spojivek nebo zánětech očních víček, spojených s nepříjemným svěděním nebo únavou očí. Tyto indikace jsou založeny pouze na zkušenostech lidového použití, nejsou doloženy žádným podrobnějším klinickým průzkumem. Také lidové použití nálevu (dostatečně teplého) ve formě obkladů na ječná zrna se traduje jako velmi účinné. Někdy se doporučuje směs světlíku a heřmánku v teplých obkladech, které se přikládají v mulu na nemocné oční vičko. Ze zkušeností lidového léčitelství čerpali i navrhovatelé hromadně vyráběných léčivých přípravků, určených k léčení zánětů spojivek, slzných kanálků, únavy očí apod., ve kterých je s. jednou z účinných součástí vedle heřmánku, měsíčku a kys. borité. Samoléčení očních chorob s. může být nebezpečné, protože při domácké přípravě obkladů nebo koupeli může dojít k zanesení další infekce do oka nebo k zanedbáni nutného lékařského zákroku. Ojediněle se droga ještě doporučuje k vnitřnímu užívání ve formě čaje při žaludečních potížích (katary, dyspepsie) a při zánětech hor. cest dýchacích.

S. byl znám jako léčivka, včetně výše uvedených indikací, již v antické medicíně. Také ve středověku se vys. cenil jako prostředek k léčení očních chorob. V současné době se používá esence z čerstvé natě v homeopatii se stejnou indikací. Další rozšíření v používání drogy závisí na výsledcích hlubšího chem. i farmakologického výzkumu.


SVÍZEL SYŘIŠŤOVÝ                   

Galium verum

Roste u plotů, na loukách a u cest, na mezích a úbočích. Svízel popínavý kvete po celé léto. Svízel pravý se zlatě žlutými voňavými květy a svízel bílý (Galium mollugo) se žlutobílými, jemnými květy, mají medovou, kořenitou vůni. Svízel zlatě žlutý je účinnější než bílý, i ten však má léčivé účinky. Z kořene vyrůstají jemně olistěné květní lodyhy. Pokud nejsou pod sněhem, můžeme je najít i v zimě. Listy nevoní, jsou drsné, úzké. Vyrůstají okolo celé lodyhy. Tvoří pravidelné kruhy. Jsou podobné mařince vonné, avšak jsou podstatně drobnější. Čerstvé bylinky se kdysi dávaly k postelím rodiček, aby jim ulehčily porod. Říká se, že pravidelné pití čaje ze svízele pozitivně ovlivňuje délku života. Podle lidové tradice má svízel i pozoruhodné protirakovinové účinky. Je s podivem, že přes tyto své vlastnosti upadl téměř v zapomnění.


ŠAFRÁN SETÝ                   
Kosatcovité

Crocus sativus L.
Iridaceae

Jedovatá vytrvalá bylina, 10 - 15 cm vys., s podzemní, ± zploštěle kulovitou bazální hlízou, obalenou síťnatě rozpadavými pochvami loňských listů a blanitými listeny. Stará hlíza každoročně odumře, dceřiná vznikne v prohlubince jejího vrcholu z nejdolejšího článku květonosného stonku. Listy tvoři růžici, jsou bezřapíčné, úzce čárkovité, tmavozelené a s bílou hlav. žilkou. Stonek je kratičký, podzemní, s jediným květem a s dl. toulcem ze dvou listenů. Květ je obojaký, paprsčitý, trojčetný, s nerozlišeným obalem, s dl. nachovou květní trubkou (její dol. část se semeníkem je pod zemí), na vrcholu rozčleněnou v 6 (3+3) stejných, podlouhlých až obvejčitých cípů okvětí, temně lilákových a nachově podélně proužkovaných, při ústí vousatých. Tyčinky jsou 3 (vnější), vetknuté do ústí květní trubky. Semeník je spodní, ze 3 plodolistů, trojpouzdrý, se žlutou čnělkou délky okvětní trubky, hluboce rozdělenou ve 3 dl. ramena ve tvaru ničích, kopisťovitých nálevek, na jedné straně po délce rozříznutých, ale uzavřených, jen na vrcholu otevřených. Hor. okraje ramen blizny jsou jemně vroubkované, s četnými papilami, sytě červeně oranžové. Protože se šafrán odedávna pěstuje v triploidní sterilní formě, netvoří semena. IX. - XI. Rostlina známa pouze z kultury, v literatuře mnohdy uváděná pod jménem C sativus var. officinalis (bas. C sativus a. officinalis). Za výchozí typy se většinou pokládají příbuzné druhy C cartwrightianus (již. oblast Egejského moře) nebo C pallasii (z Bulharska a evropské části Turecka na Krym). Není známo, kdy a kde š. setý vznikl. Počátky jeho kultury jsou v rozsáhlé oblasti od Indie přes Malou Asii do Egypta (2. tisíciletí př. n. l.) a do antického Středomoří. Pravlast pěstování leží nejspíš někde v Malé Asii. Ještě ve středověku se s. pěstoval nejen ve Středomoří, nýbrž také v teplých krajích střed. Evropy a na řadě míst i u nás (14. - 16. stol.). Po kulturách a pěstitelích s. zbyla jen osobní jména a místní názvy. Š. je velmi drahé koření, a proto se často porušoval různými příměsmi (např. květy měsíčku, světlice, arnyky apod.). Není divu, že mezi městskými úředníky obchodních center nacházíme ve středověku (prvý doklad z Norimberka r. 1357) i znalce a kontrolory š. Za jeho znehodnocování byly i nejpřísnější tresty. Dnes se s. pěstuje omezeně ve Španělsku, Francii (známé jsou oblasti Angoumois, Gátinais a Orléanais) a v dalších státech Středomoří a také v Indii. Vždy se jedná o kultury na malých plochách, jejichž produkce je určena hlav. na koření a jen zcela výjimečně na drogu. - Drogou jsou blizny (Stigma croci) vyjmuté z květů. V době květu (na rozdíl od okrasných šafránů kvete š. setý na podzim) se ráno sbírají celé květy, dopraví se do sběrny a tam se z nich ručně vytrhávají blizny, obyčejně i s částí čnělky. Sušení je většinou primitivní, na plechu nad kamny nebo rozpálenými kameny. Na 1 kg drogy se musí vytrhat blizny ze 150 tisíc i více květů. Z pole o výměře 1 ha lze získat 15 až 20 kg šafránu. Droga je temně oranžově červená, na omak mastná, výrazně aromaticky voní a kořenně nahořkle chutná. Čerstvé blizny obsahují karotinoidní glykosid protokrocin, jenž se sušením rozkládá na žluté, ve vodě rozpustné barvivo krocin a na pikrokrocin, který je příčinou hořké chuti drogy. Dalším degradačním produktem pikrokrocinu je výrazně aromatický safranal, hlav. složka silice (0,5 - 1%). Droga obsahuje ještě další barviva, např. karolin, zeaxantin, lykopin atd.

V lékařství se používala droga v lihovém výtažku po kapkách jako sedativum. Nejčastěji ve formě složené tinktury s opiem (Tinctura opii crocata) jako tonikum, sedativum se spazmolytickými vlastnostmi, antihysterikum i emenagogum. Droga byla vyhlášenou, avšak nebezpečnou součástí přípravků k vyhnání plodu (abortivum). Větši množství (již několik málo gramů) může způsobit smrt. Nedávný hlubší průzkum farmakologických vlastností krocetinu (= krocinu) prokázal na pokusných zvířatech protisklerotické účinky. Pro lékařství je však droga (s výjimkou některých států Středomoří a Orientu) prakticky obsoletní.

Stále se však používá jako luxusní koření ve francouzské, španělské, italské i orientální kuchyni. Také vynikající barvicí vlastnosti š. se využívají již jen okrajově, protože byl nahrazen syntetickými, i když méně dobrými a méně stálými barvivy. Je příkladem drogy, kterou bylo nutno i přes dobré terapeutické vlastnosti vypustit ze souboru v současnosti používaných drog, a to pro její dnes příliš neekonomickou výrobu.


ŠALVĚJ LÉKAŘSKÁ                   
Hluchavkovité (pyskaté)

Salvia officinalis L.
Lamiaceae (Labiatae)

Polokeř, s vystoupavými až přímými, ± bohatě větvenými stonky, dole s šedohnědou, šupinovitě se odlupující borkou. Prýty jsou šedozelené, ± pavučinatě vlnaté, pryskyřičně aromatické, 20 - 80 cm vys. Listy jsou křižmostojné, dol. řapíkaté, střed. a hor. přisedlé, zčásti vždyzelené, s tuhou, ± podlouhle vejčitou, vroubkovanou až celokrajnou, svraskalou, v mládí šedoplstnatou, později ± olysalou čepelí. Květenství tvoři všestranné lichoklasy ze 6 - 8 lichopřeslenů po 5 - 10 květech v paždí nejhořejších listů. Květy jsou kratičce stopkaté, obojaké nebo samičí na různých jedincích, souměrné, se srostlými obaly. Kalich je trubkovitě dvoupyský, hluboce brázditý a žláznatě tečkovaný a koruna dvoupyská, světle fialová, fialově modrá nebo bílá, s hor. pyskem dvou- a s dol. trojlaločným. Tyčinky jsou 2 přední, zadní jako staminodia. Semeník je svrchní, ze 2 plodolistů. Plodem jsou 4 elipsoidní až kulovité, hladké, tmavohnědé až černé tvrdky. V. - VII. V ČSSR se místy pěstuje jako léčivka. Druh roste dosti hoj. ve Středomoří (Španělsko, již. Francie, již. Itálie a záp. poloostrova Balkánského); suché a výslunné svahy, vápencové skály, skalní moře a suti. Druh je dosti proměnlivý, členěný zpravidla ve tři poddruhy, vyhraněné i fytogeograficky, každý s řadou odrůd a kulturních výpěstků. Vlastní poddruh subsp. officinalis (subsp. major), původem ze sev. Sýrie, přes Malou Asii na Krym, se pěstuje v Evropě a také v Americe; subsp. minor roste z Dalmácie do jihových. Srbska a Makedonie, kde je jednou ze základních složek formace tvrdolistých polokeřů zvané tomillares (spolu s levanduli, ožankami, mateřídouškami atd.), pěstuje se místy i ve střed. Evropě; posléze subsp. lavandulaefolia je pův. pravděpodobně pouze v jihových. Španělsku. Jinde ve Středomoří je š. lékařská jen zplanělá a místy i zdomácnělá. Ve střed. Evropě se pěstuje již od 9. stol. jako léčivka, výjimečně na koření. Pěstuji se převážně odrůdy a z nich vyšlechtěné kultivary poddruhů subsp. officinalis a subsp. minor. - Drogou jsou listy (Folium salviae), někdy a výjimečně i nať (Herba salviae). Zatím je to převážně sběrová droga, jen malá část pochází z kultur. Droga je zelenavě stříbrošedá, výrazně a příjemně aromatická, s nahořklou, stahující chutí. Hlav. dodavateli jsou Jugoslávie (Dalmácie), Albánie a Řecko (sběrová droga) a jen malou část spotřeby představuje droga získaná z maloplošných kultur středoevropských států. Pěstitelé vyšlechtili výnosné a otužilé kultivary, u nás cv. Krajová, pocházející z jihomoravských kultur. Účinné látky obsahuje především silice (± 1,5 - 2,5%), která se složením liší podle poddruhu, z kterého pochází. Pro farmaceutické účely se dává přednost poddruhům subsp. officinalis a subsp. minor, které obsahují jako hlav. složku tujon (40 - 60%) a dále cineol (15%), kafr (15%), borneol a další složky, z nichž charakteristická je i pikrosalvin (0,35%). Poddruh subsp. lavandulaefolia naproti tomu neobsahuje tujon vůbec a hlav. složkou je v jeho silici cineol (30%). Neobsahuje rovněž pikrosalvin. Drogy některé provenience (Řecko a částečně Albánie) obsahují větší či menši podíl listů z druhu s. trojlaločné (S. triloba), jejíž silice obsahuje tujonu jen 5%, zato nad 60% cineolu. Pikrosalvin je přítomen ve stejném množství (0,35%) jako u výše uvedených poddruhů š. lékařské. Drogy obsahují hořčiny (kys. karnosolová) a třísloviny. Zatím nejsou známé látky, které omezují sekreční pochody, zde vylučování potu.

Šalvějové drogy účinkují dezinfekčně, hojivě a potlačují potivost. Používají se nejčastěji samotné v nálevu, dále jako součást čajových směsí a konečně výtažky z drog jsou i součásti některých hromadně vyráběných léčivých přípravků. Vnitřně se š. používá k uklidnění poruch zažívacího ústrojí, jestliže jsou způsobeny infekcí, dále proti nadměrnému pocení doprovázejícímu některé choroby, např. tuberkulózu, tyreotoxikózu, neurózy apod. Při zevním použití má vynikající dezinfekční vlastnosti jako kloktadlo při zánětech a poraněních v ústní dutině, po stomatologických zákrocích a jako podpůrné léčivo při bolestech v krku při nemocech z nachlazení. Doporučuje se též k dezinfekčním koupelím a výplachům.

Je to prastará léčivka i koření, její význam se prakticky nesnížil ani v současnosti. Naopak, jako surovina pro destilaci silice (potravinářství, kosmetika) má průmyslový význam.